Vítězství jen potvrzuje, prohra učí

Vítězství má jediné pozitivum – pocit, že všechna ta dřina a čas za něco stály. Ocenění je většinou symbolické a než se nadějete, někdo po vás chce, abyste svou pozici nejlepšího znovu obhajovali, jinak o ni přijdete. A co je nejhorší – nic moc se nenaučíte. Jenom podstupujete riziko, že usnete z jednoho dílčího úspěchu na vavřínech. Dá se ale vůbec radovat z prohry?

Určitě to nepoženeme do extrému – z prohry se lze radovat asi jen těžko. Minimálně v ten daný okamžik, když přijde. Jenže pokud máte zájem lépe poznat sami sebe a pochopit, jaké jsou vaše největší slabiny, vítězství vám nepomůže, protože vám dá pádný důvod cokoliv špatného na sobě přehlížet.

Až když navzdory těžké práci a dřině nedostanete jen potvrzení, že jste opravdu makali, v podobě vítězství a konečně prohrajete, nebo vás konečně někdo sesadí z trůnu, může to pro vás být onen potřebný budíček, který vám ukáže, že ve skutečnosti nejste tak úplně bůh a naopak se máte ještě sakra co učit.

Ideální samozřejmě je, když máte od přírody mentalitu rozeného vítěze, který se nikdy nespokojí ani s tím nejprestižnějším titulem, ale pořád pokračuje dál na plný plyn, jako by se nic nedělo. Jenže takových je v populaci zhruba 10%, zbytek potřebuje poučení v podobě prohry, aby opět začal makat.

Úspěšný den přeje Tomáš Durčák