[Téma dne] Nechce se vám? Pak jen čekáte na dostatečné utrpení

Jde vlastně o tak trochu tragikomickou skutečnost. Mám na mysli fakt, že pro většinu lidí je prvním opravdovým důvodem k tomu, aby něco skutečně začali dělat, jejich vlastní doktor, který jim oznamuje, že trpí obezitou, hrozí jim vážná nemoc, nebo mají rakovinu.

Až tehdy, kdy je v sázce život, se mnoho z nás dokáže konečně k něčemu rozhoupat. Znám osobu, která byla během svého života například zvyklá kouřit denně 40 cigaret. Stačil však jeden rozhovor s doktorem a tato osoba ze dne na den přestala kouřit úplně. Bylo jí totiž oznámeno, že pokud bude v tomto tempu pokračovat, do pár let si kompletně zničí organismus a zemře.

Něco, co dříve tato osoba považovala za nemožné, nebo zbytečné (přestat kouřit), šlo náhle v jediném okamžiku provést. Samozřejmě to nebyl lehký krok, protože receptory v mozku, navyklé na každodenní pořádnou dávku nikotinu, si o něj umí dost důrazně říci. Ale najednou tady byla dostatečná motivace a šlo to.

Iluze o nedotknutelnosti, pramenící z konzumní společnosti

Můžeme nechat stranou veškeré bohatství, peníze, majetek nebo investice. Vůbec nejhorší investicí, které nic jiného ani nesahá po kotníky, je totiž nevědomé plýtvání časem skrz zbytečné návyky (nebo spíš zlozvyky).

Dnes se každý zajímá o to, jak začít běhat, jak každý den dvě hodiny číst, jak se naučit za měsíc základy cizího jazyka a další věci. Proč se ale před tím nikdo nezajímal o to, jak to udělat, aby každý den místo čtení nebo učení se pět hodin neseděl u televize či PC a neživil se bůhví jakou stravou.

Odpověď je samozřejmě jednoduchá – dnes máme všechno. I ten bezdomovec se dnes dostane k hromadě věcí včetně jídla a teplého oblečení snáze. Jednoduše proto, že takových věcí mají všichni hromadu, a proto jich také hromadu pravidelně vyhazují. Pak už je velmi jednoduché začít si připadat jako někdo nedotknutelný, kdo nemůže selhat, protože je přece moderním vyspělým člověkem.

Až když ležíte v posteli, sotva se můžete pohnout a je vám příšerně, objevíte pozitivní stránku bolesti i utrpení. Až když zažíváte nepříjemnou bolest a tělo vás odmítá poslouchat, díky čemuž výrazně omezuje vaší svobodu (někdy stačí i obyčejná chřipka), uvědomíte si její skutečnou a popravdě řečeno nevyčíslitelnou hodnotu.

Najednou chcete dělat tohle a támto, všechno změnit, plánujete konečně začít něco dělat. Jenže často už může být pozdě.

Každý z nás přesně ví, jak žít kvalitně. Jen to máme na háku

Smutné je, že drtivá většina z nás má opravdu jako jediný zaručený bič pro konání své zdraví. Ne proto, že bychom byli intelektuálně hloupí. Všichni víme, že mrkev našemu tělu prospěje víc, než hamburger. Že voda bude oproti sladké Cole lepší jak pro naše tělo, tak pro naše zuby. Z nějakého důvodu je nám to ale většinou úplně jedno.

Z vlastní zkušenosti mi přijde nejlepší dívat se na celý život pohledem investora. Nejdu teď cvičit proto, že mám neskonalou touhu hned teď si zacvičit (když mám, tím líp). Jdu cvičit proto, že chci dát tu hrazdu, chci vypadat k světu a chci se cítit zdravě. Možná to všechno nebudu mít hned teď, možná za rok, za dva. Nevadí, jsem ochoten do toho ten čas investovat.

To je totiž další fór. Když si dáte pořádně do nosu v tom fast foodu, nebo vypijete těch osm kousků v hospodě, dříve či později (třeba druhý den ráno) si budete až moc dobře vědomi toho, jestli jste pro sebe opravdu něco udělali. Tělo vám to totiž dá patřičně najevo. Nikdo z nás nepotřebuje v tomhle žádného poradce. Stačí chvíli sledovat své pocity a ihned dostanete odpověď na to, zda jste pro sebe právě udělali něco dobrého, nebo ne.

Tady a teď

Podle mě totiž celý problém pramení ze snahy uspokojit všechny aktuální potřeby teď hned. Jak se z oblibou říká: „Musíme žít teď a tady a pořádně si ten život užít, zítra už tady nemusíme být.“ Vždycky, když tenhle názor o žití v přítomnosti ve spojení s nezdravým životním stylem slyším, napadne mě slovo „strach“.

Strach z toho, že už tady za 10 let stejně nemusíme být, tak proč se teď šetřit? Popravdě řečeno, většina osob s touto mentalitou má pravdou a za 10 let už tady nebudou. Odmítají totiž investovat do toho, aby jejich tělo bylo za 10 let ještě použitelné a životaschopné, takže tomu pak odpovídá i skutečnost.

Osobně nevidím tento přístup jako nějakou smysluplnou cestu dopředu. Ani si nemyslím, že pojem „kvalitní život“ stojí na tom užívat si plnými doušky, dokud to jde.

Není užívání jako užívání

Zde samozřejmě narazíme na obskurní tvrzení: „ale já znám člověka, který celý život kouřil a chlastal a dožil se 80 let.“ Přirozeně už nám bude zatajeno, kolika nemocemi tento člověk posledních 30 let svého života trpěl, kolik musel brát denně prášku, kolik bolestivých lékařských procedur podstoupil a kolik let byl prakticky neschopen existovat bez cizí pomoci, takže už ani nekouřil, ani nepil.

Proto si nemyslím, že lze soudit kvalitu života jen podle jeho délky, počtu sexuálních parterů, počtu aut, počtu dovolených, nebo počtu prohýřených nocí.

Neříkám, abyste si tyto věci nedopřávali, ale vždycky je dobré mít před obličejem velký nápis, který nám bude neustále připomínat, že smysl života leží úplně jinde. A nechat se chytit v iluzi o štěstí, které pramení pouze z peněz, slávy, majetku, nebo moci je tím nejhorším, co se vám může stát.

Desítky a desítky slavných i neslavných, kteří se právě kvůli těmto důvodům uchlastali, předávkovali, zastřelili, nebo jinak skoncovali svůj život, by zřejmě mohly dost vyprávět, ale bohužel už nemohou.