[Téma dne] Je chybování doopravdy prospěšné?

Pokud máte doma pár knih o osobním rozvoji, nebo pravidelně čtete moje krátké „sloupky“ tady na DE, určitě máte poměrně jednoznačný názor na chyby. Bez nich to nejde, jsou nejlepším zdrojem poučení, a čím víc jich v začátcích nasekáme, tím dále to v budoucnu máme šanci dotáhnout. Přes týden jsem k tomuhle dostal zajímavý argument, o který se s vámi chci podělit, protože stojí za zvážení a jde o ideální téma pro víkendové rozjímání.

Člověk je díky mozku mašina na učení, a když chce, naučí se prakticky cokoliv. Na tom se asi shodneme. Když vám někdo řekne, ať v byznysu nikdy nepodceňujete konkurenci, protože to sám jednou udělal a doplatil na to, možná mu taky uvěříte. Dáte si 1+1 dohromady a třeba vám to nakonec i pomůže. Souhlasíte?

Nyní si vezměme několik lidí, kteří vážně změnili svět a patří mezi nejvýraznější osobnosti, jaké kdy lidstvo poznalo. Určitě by sem patřili lidé jako Aristoteles, Ghándí nebo ze současnosti Bill Gates či Stephen Hawking. Všichni po sobě zpravidla zanechali nějaké knihy a myšlenky, ve kterých shrnuli to svou moudrost.

Můžeme neopakovat chyby našich předků?

Při studování takových lidí se člověk nepochybně naučí kvanta informací, pouček a rad. Může pak ale někdo takový opravdu akceptovat své chyby a selhání? Neměl by se spíš snažit využít tuto moudrost našich předků k tomu, aby jejich chyby již neopakoval a dostal se ještě dál než oni?

Není nakonec cestou k dalšímu rozvoji lidstva jako celku to, abychom se snažili koncept selhání potlačit? Když totiž každý z nás od malička opakuje stále ty stejné chyby, které už dělaly generace před námi, de facto nemá příliš moc šancí, že se po stránce osobního rozvoje nějak výrazně posune.

Ano, přemýšlíme dnes mnohem lépe a efektivněji, než lidé před sto lety. Máme rovněž jako populace prokazatelně vyšší IQ. Ale pokud jde o emoce a záležitosti jako ego, sebevědomí, lakomost, sobectví nebo závist, nijak zásadně se od svých předků nelišíme. To znamená, že po této duchovní stránce opravdu stagnujeme, protože jak správně žít a co raději nedělat, na to přišel už zmiňovaný Aristoteles. Nebylo už tedy těch staletí, kdy se lidé pořád dokola rozbíhají proti stejným zdem a dělají stejné chyby, dost?

Poučí se vážně mladí od moudrých?

Tenhle pohled na věc mě osobně zaujal, protože do jisté míry bourá to, co se dnes všude hlásá a nabízí komplexnější pohled na celou věc. Asi nemůžeme chtít, aby se z nás přes noc stali osvícení lidé. Žijeme konec konců v konzumní společnosti a přiznejme si to – je nám tak trochu jedno, jestli za 100 let naši potomci budou moci dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu a žít stejně, nebo ještě lépe než my dnes.

Takže i když se mi tenhle pohled na věc ohromně líbí a obrázek mladých lidí, kteří místo životopisů pseudocelebrit studují životopisy a knihy velikánů, vypadá úžasně, nejsem stoprocentně přesvědčen o tom, že by se mladickou nerozvážnost opravdu podařilo vymýtit. Myslíte si, že ji jde studiem aspoň do jisté míry potlačit?

A další věc – existují mladí podnikatelé, kteří během rozjíždění svého byznysu nasekali pár chyb, ale dokázali na ně rychle zareagovat, díky čemuž za ně příliš nezaplatili. Jak to vidíte vy? Je nutné, abychom po předchozích generacích opakovali všechny jejich podnikatelské i životní chyby? Nebo existuje prostor pro zlepšení z naší strany?

Možná, že je problém opravdu v naší přirozené sobeckosti a egu. Když řeknete malému dítěti, ať nesahá na žehličku, protože se spálí, stejně půjde a udělá to. Udělá to proto, že někde v nitru je mu vaše rada úplně jedno, nevěří ji a potřebuje vlastní zkušenost a vlastní bolest, aby se do konce života poučilo.

Úspěšný den přeje Tomáš Durčák