Rovnováha mezi žitím a ztrátou času

Díky kapitalismu (a často i ve jménu lehce pomatené formy osobního rozvoje) jsme si zvykli dělat strašně zvláštní věc – pokud bychom něčím měli strávit půl dne a nevydělat ani korunu, jde automaticky o ztrátu času. Stejným způsobem nemáme problém odsoudit i všechny ostatní, kteří by se snad chtěli pokusit o takto neefektivní formu prokrastinace. Asi se nám trošku pomotal žebříček nejcennějších měn … jak je to tedy správně?

Čas nejsou peníze

Není možné čas neustále přepočítávat jen na peníze. To by totiž znamenalo, že peníze jsou nejvyšší a nejcennější měnou, které se všechno ostatní musí podřizovat, což je lež. Nejcennější měnou, které máme každý dané definitivní množství a kterou nelze nijak vydělat, je čas. A o tom, jestli jsme něčím ztratili, nebo neztratili čas, nerozhoduje zisk ani nikdo druhý, ale jen my sami.

Jak by se pak na tuto problematiku měl dívat třeba neznámý umělec? Asi by musel běžet s obrazem na ulici a prosit kolemjdoucí, aby mu potvrdili, že jeho malbou neztratil čas. Proto musí toto potvrzení přijít vždy z nitra každého z nás. I když ztrácíte čas v očích někoho jiného, pokud to pro vás samotné má smysl, je vše v pořádku.

Když budete hledat takovou obhajobu v okolí, skončíte v totálně rozvráceném světě, kde sice budete dělat jen společensky přijatelné věci, u kterých většinový názor tvrdí, že nejde o ztrátu času, ale nebudou mít třeba vůbec žádný smysl pro vás samotné. A jednoho dne, až budete mrtví, uvědomíte si, že jste vlastně jen ztráceli čas něčím, co vás ani nebavilo.

Peníze nic neznamenají, pokud jsou ve vašich očích utráceny za hlouposti

Problém peněz je následující – nakonec jsou vždycky za něco utraceny. To znamená, že i když někdo vydělává milion korun něčím, co by vás nebavilo a nenaplňovalo, zatímco vy vyděláváte 20 tisíc tím, co vás baví a naplňuje, můžete na tom z vašeho pohledu být vlastně mnohem lépe.

Tenhle milionář totiž může jít a ten milion utratit za něco, co je pro vás absolutní zbytečnost a vyhozené peníze. Tím pádem aspoň dle vašeho vlastního pohledu na svět tento člověk ve výsledku vůbec nic nezískal, protože vy svých 20 tisíc utratíte (opět aspoň podle svého vlastního hodnocení) mnohem smysluplněji za něco, co pro vás má určitou hodnotu a význam. Čili nakonec můžeme říct, že těch 20 tisíc bylo cennějších než onen milion a ať už jste dělali cokoliv, abyste je vydělali, byla to ve vašich očích rozhodně menší ztráta času, než co dělal ten druhý, aby vydělal milion, který následně vyhodil z okna.

Proto je vydělávání peněz ve skutečnosti strašně nadhodnocené, pokud pro ně nemáte smysluplné využití, které vás skutečně plně uspokojuje a naplňuje. A proto také existuje pro každého z nás určitá prahová hranice příjmu, za kterou už zkrátka nemá smysl jít. Když máte dostatek peněz na to, abyste uspokojivě pokryli všechny své potřeby, proč si přidávat víc stresu, úzkosti a práce, abyste vydělali ještě víc peněz a následně je utratili za hlouposti, protože už všechno, co chcete, máte? Není to taky tak trochu ztráta času?

Druhý extrém – Moc peněz, žádný život

Existuje totiž i druhý extrém, a to extrémně dobře placené práce, které jsou ale zároveň extrémně náročné. Musíte být schopni fungovat pod konstantním tlakem, stresem a ve výsledku se pro tu hromadu peněz málem sami zničíte. Jaký má smysl tohle, když pak nemáte čas nebo dokonce ani chuť vydělané peníze smysluplně utratit? Jste z práce vystresovaní, zničení, vyhořelí nebo cítíte vinu, a když už si něco koupíte, je to alkohol, prostitutka, nebo nějaká jiná hloupost, která vám krátkodobě pomůže na celé to své pracovní trápení zapomenout.

Takže ano, vydělávat velké peníze pro vás ve skutečnosti může být jen jednou velkou ztrátou času. V životě musí existovat rovnováha, abyste byli schopni „ztrácet čas“ a vědomě s úsměvem prokrastinovat skrz koníčky a věci, které děláte rádi, abyste se odreagovali a chvíli si taky užívali. Bez této rovnováhy dříve či později sklouznete do jednoho z extrémů a budete buď chudí a nešťastní, nebo bohatí a nešťastní.