„Podnikatelské příležitosti jsou jako autobusy. Každou chvilku jede další.“

Na tenhle citát Richarda Bransona jsem si vzpomněl zrovna dneska, když jsem si přečetl emoční komentář jednoho nejmenovaného pána, který tvrdil, že do práce chodí, „bo musí!“

V první chvíli mi ho bylo docela líto, protože v dnešní době, kdy se každý třetí válí doma na slušné podpoře, něco muset, to je vážně pech. Pak mi ale došlo, že on taky nic nemusí a teoreticky by si mohl dělat, co chce. Jenže je už tak dokonale naočkován a naučen, že ho možnost změny nikdy v životě ani ze srandy nenapadne.

V tu samou chvíli mi došlo, proč dnešní revoluční základní školy nefungují na principu povinné školní docházky, ale naopak dětem umožňují přijít do školy jen tehdy, kdy chtějí. A celý ten myšlenkový řetězec jsem zakončil tím, že zabít v někom podnikatelského ducha je vlastně zcela jednoduchý proces.

Stačí k tomu rodiče, kteří vám od malička opakují, co všechno musíte. Pak k tomu ve 3 letech přidáte vychovatelku ve školy, která bude dělat to samé a o tři roky později paní učitelku s identickou mentalitou. Co z toho vznikne? Člověk, kterému byla z hlavy totálně vymazána schopnost přemýšlet o tom, jaké má možnosti a co všechno může.

Za hranicemi zaměstnání má černočernou tmu, do které se nikdy nevydá, protože ho to ani nenapadne. Řád, řád, řád – tohle musím, tohle nesmím. A okolo dvoumetrová betonová zeď, asi tak nějak to v hlavě takového člověka vypadá. Může to být sebešikovnější a sebetalentovanější osobnost, ale nikdy toho naplno nevyužije, protože v něm nikdy nikdo nepěstoval schopnost rozhodovat se za sebe, nést za tato rozhodnutí zodpovědnost, umět přijmout riziko a fungovat bez vedení.

Rozumí jenom tomu, co musí, a to je schopen jako robot dělat, byť ho to nebaví, štve, nebo to dokonce nesnáší. A chraň vás bůh takovému člověku říct, že dneska je paleta možností díky internetu, možnostem cestovat a globalizaci tak široká, že když někdo opravdu chce makat, neví, co dříve dělat a kam dříve skočit. V tom lepším případě si vyslechnete jenom to, co já – tedy že za práci musí být rád a chodí tam, protože musí. V tom horším možná dostanete ránu.

Richard Barnson má pravdu a těch možností je pro každého, kdo ovládá aspoň průměrně angličtinu a počítačovou gramotnost tolik, že to vlastně až není vtipné. Stejně si ale myslím, že od toho nejmenovaného pána z Bruntálu by dostal za uši stejně, jako já … miliardy nemiliardy :).