[Motto pro dnešní den] „Dějiny nás učí, jak je falšovat.“

Křížové výpravy vlastně jen šířily dobro mečem, Černobyl byl pouhou malou a neškodnou technickou závadou, nacistické Německo bylo největším zlem, jaké svět ve 20. století potkalo. Říká se, že historii píší vítězové a je nutné vždy myslet na to, že to platí beze zbytku.

Pro někoho jsou dějiny jen hora nudné teorie a letopočtů – tak nás to ostatně učili ve škole, že nejdůležitější jsou ty čísla, až pak to, co se vlastně tehdy stalo. Když se však člověk vydá do historie na vlastní pěst a místo letopočtů začne pátrat po informacích, najde obrovský zdroj inspirace a poučení.

Pak ale přichází ten problém falšování. Fakt, že se naše historie různorodě překrucuje, a to tak rychle, že dnes politici tvrdě kritizují to, co ještě před pár lety hrdě podporovali, je potřeba mít neustále na mysli. Neznamená to nutně, že jsou celé dějiny tak trochu nedůvěřivou legendou. Jen je potřeba dívat se vždy na konkrétní věci ze všech pohledů a z mnoha různých zdrojů.

Typickým a zprofanovaným příkladem je druhá světová válka. Když si srovnáte dějiny tohoto konfliktu z pohledu USA, Británie, Francie, Německa, Protektorátu, Polska a Ruska, zjistíte, že každý to vlastně vidí trošku jinak. Největší anarchie panuje okolo viny za cokoliv, tu na sebe jednotlivé státy házejí už od nepaměti. Když si ale všechny tyto pohledy dáte dohromady, máte s trochou empatie šanci uvědomit si, jak to tehdy skutečně bylo.

Jednostranný dějepis je však opravdu jen ukázkou toho, jak si lze z historií hrát a libovolně ji překrucovat, pokud ji předáváte někomu neznalému. Studium dějin je rovněž výhradně na vlastní nebezpečí, protože sledovat v současnosti, jak lidstvo opakuje jednu historickou chybu za druhou, může být velmi depresivním zážitkem.

Tomáš Durčák