Lidi je třeba hodnotit podle cílů, které si dávají

Zrovna dneska jsem si vyslechl názor, že rychlé recepty kuchaře Jamieho Olivera, které mě zaujaly, jsou sice perfektní, co se týče chuti, ale často obsahují buď drahé, nebo nesehnatelné suroviny. Moment, takže si je uvařit nelze?

Přirozeně jsem tedy odvětil, že pokud je něco drahé, je potřeba víc pracovat, abych si to mohl koupit, a nesehnatelné suroviny určitě nějak sehnat půjdou (třeba online). Navíc v otázce surovin je to většinou tak, že ty dražší jsou zároveň kvalitnější a chuťově výraznější, takže jich nemusíte použít tolik, čili ve výsledku vyjdou finančně prakticky stejně, jako levnější náhražky, které ale rychleji docházejí.

Ale pryč z gastronomie – i když to moc dobře znám, zas a znovu mě udivilo, jak rychle dokáží někteří bez boje prostě hodit flintu do žita. První myšlenka ohledně jakéhokoliv zádrhelu nepátrá po rychlém a nejlepším řešení, ale po nejviditelnější výmluvě, proč je to celé špatně, nepůjde to, nebo vůbec nemá cenu se snažit.

Až si budete hledat své spolupracovníky, nebo i partnery, schválně si zjistěte, jakým typem člověka jsou. Podnikatelé totiž zpravidla automaticky na problémy reagují optimisticky, protože je chtějí co nejdříve vyřešit, kdežto většina lidí raději balí kufry a utíká od nich co nejdále (nechtějí dělat těžká rozhodnutí, nechtějí zodpovědnost atd.).

Může to být vážný problém, protože takoví lidé mají zpravidla mnohem menší ambice, cíle i sebevědomí, takže budou mít velký problém spolupracovat, nebo žít s někým ambiciózním, kdo má naopak chuť neustále se posouvat kupředu a bere problémy jako každodenní výzvy.

Když tak si někoho zkuste otestovat tím příkladem s Jamie Oliverem. To není zas tak nemožný cíl, a přesto může někomu připadat jako ztráta času bez šance na úspěch. Když vytáhne telefon a začne na netu hledat těžko sehnatelné suroviny do kuchyně, víte, že jste kápli na podnikavce … když vám poradí, ať na Jamieho zapomenete a dáte si raději chleba s máslem, máte nepodnikavce.