Honzův dojem z knihy Konec prokrastinace

Honza je můj nový zaměstnanec a kolega. Přeje si být zatím anonymní, proto vkládám za něj, ale bez cenzury:

Z kraje čtení této publikace jsem si v podstatě ověřoval mé spekulace o vlastní osobě, přikyvoval jsem jen hlavou a skrýval vnitřní úškleb nad vlastním prokrastinováním. S dalšími stránkami se mi úškleb začal přetvářet v hloubavý výraz, způsobený stylem, kterým na mě kniha sahala.

Zaujala mě úvaha o vlastním přemlouvání svého slona a jezdce, přičemž jsem si uvědomil jejich sílu táhnou-li za jedno. Zároveň mi to nahodilo mlhavé vzpomenutí na jakékoliv předešlé rozhodnutí, kdy jej měl na starost vždy jen slon, anebo jezdec, nikdy oba pospolu.

Myšlenka, že výsledky nevedou ke spokojenosti, ale že spokojený člověk má výsledky, je jednou z nejdůležitějších myšlenek v osobním rozvoji. Lze si to přirovnat například ke dvou odlišným věcem. Koupím-li si televizi proto, aby mne dělala spokojeným, budu spokojen po dobu její novoty. Pak už se však budu dívat po jiné. Koupím-li si však například kolo, za účelem koučování sama sebe, ani po dvou či třech letech mě neomrzí, ikdyž už není nejnovější. Právě díky vnitřním cílům, ke kterým kolo slouží jako nástroj nikoliv jako cíl.

Pojem flow, používaný v různých skupinách lidí, ale i u jednotlivců. Tento pocit jde popsat jako obrovské štěstí směřované do rozvoje dalších činností. Zkrátka pokud se zapálíme do činnosti, kterou zrovna děláme a děláme ji dobře, bude jejím důsledkem “flow” a ta za nás udělá automaticky různá rozhodnutí, nad kterými bychom jinak bez “flow” přemýšleli a toto přemýšlení by nám bránilo v efektivnější tvorbě.

Tesla, z mého pohledu oloupený muž, byl člověkem, který v součastnosti nemá odboby. Většina běžně používaných vynálezů by pravděpodobně nikdy bez Tesly neexistovala. Vymyslel nástroj, který je globálního charakteru, a měl s ním své úmysly pro blaho lidstva. Dostupností technologie pro občany se alespoň přiblížil k tomu, co chtěl. Zkrátka Tesla byl a ještě bude předstihovat svojí i současnou dobu.

Opouštění osobního prostoru, takzvané hrdinství, mi přijde jako motivace pro každého, kdo se topí ve stereotypu. Osobně jsem toho důkazem. Právě když mě po 4 letech přestal bavit stereotypní život, kdy jsem chodil na směny do fabriky. Prakticky mojí jedinou zábavou byla jízda na kole po horách, to jediné proč jsem ráno vstával a proč jsem se po večerech nutil do spánku.

Abych se dostal k pointě, nejít si výjmečně sednout se sousedy za barák k ohínku a opíct si buřta, zřejmě nikdy bych nepsal tetno text a mojí jedinou motivací k životu by byla už tak opouštějící láska ke kolu, právě z důvodu nasycení se tou činností.V životě jsem si zkusil mnoho činností a zapálil se do mnoha zájmů, ovšem většinou jsem to bral za druhý konec a proto to byly pouze již vyhaslé knoty.

Je třeba osedlat sám sebe, umět se řídit, nebo alespoň teď z kraje, umět se krotit. Divokého koně musíme také nejdříve zkrotit a až pak na něj dát sedlo, které povede k možnosti jet na něm.

Knížka byla čtivě sepsaná s věcnými obrázky, které utkvějí v mysli. Rozhodně bych Konec prokrastinace doporučil každému, kdo “nemá čas”.